Archívní zákon cestě k pramenům nebrání


V posledních týdnech se rozvinula mediální kampaň proti návrhu zákona o archívnictví a spisové službě. Jednou z reakcí je i komentář Petra Nováčka (HN 23. října) s názvem "K pramenům? Brzy to půjde asi těžko". Uvádí svoji osobní zkušenost z archívního bádání z konce 60. let minulého století a obává se, že dokumenty, které tehdy studoval, by mu dnes ke studiu nebyly předloženy.
Jako omezující důvod nejprve uvádí třicetiletou ochrannou lhůtu, ale akceptuje ji jako evropský standard. Pro pořádek budiž řečeno, že návrh zákona uvádí výjimky, kdy se třicetiletá ochranná lhůta nepoužije. Nevyžaduje se u archiválií, které již byly zveřejněny osobou, jíž se týkají. Dále archiválií, jejichž zveřejňování ukládá zvláštní právní předpis, a také archiválií, které byly zpřístupněny přede dnem nabytí účinnosti archívního zákona podle zvláštních právních předpisů.
Vážnější překážku vidí autor v tom, že návrh zákona uplatňuje ochranu citlivých osobních údajů žijících fyzických osob a že při nahlížení do archiválií obsahujících takové údaje by měl archív vyžadovat souhlas těchto osob. Svůj komentář pak končí otázkou: "Máme zapotřebí, aby se nás v Evropské unii dotěrně vyptávali i na náš nový archívní zákon?"
Nemyslím si, že by nám takové nebezpečí hrozilo, protože návrh archívního zákona byl zpracován v souladu s evropským právem. Evropský parlament a Rada EU přijaly v říjnu 1995 směrnici č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob při zpracování osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. V preambuli této směrnice se mimo jiné praví, že systémy zpracování údajů slouží lidem a musí bez ohledu na státní občanství nebo bydliště fyzických osob dodržovat základní svobody a práva těchto osob, zejména právo na soukromí. Uznává se, že v důsledku volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu dojde i k volnému pohybu osobních údajů, což si vyžádá ochranu základních práv osob. Tato ochrana bude muset být rovnocenná ve všech členských státech.
Příslušné články směrnice praví: "Členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno pouze pokud dotčená osoba nezpochybnitelně udělila souhlas," a dále "členské státy zakáží zpracování osobních údajů, které odhalují rasový či etnický původ, politické názory, náboženské nebo filozofické přesvědčení, odborovou příslušnost, jakož i zpracování údajů o zdraví a sexuálním životě".
Náš návrh archívního zákona tyto evropské zásady respektuje a spíše bychom se mohli obávat dotěrných dotazů EU v případě, kdyby tomu tak nebylo. Vbrzku by nás čekala novelizace archivního zákona nebo bychom se dočkali dalších prohraných mezinárodních soudů a arbitráží.
Petr Nováček zabíhá do některých detailů. Ve výčtu citlivých údajů uvádí i členství ve stranách, hnutích a zaměstnavatelských organizacích, ačkoliv návrh archívního zákona v tomto bodě odkazuje na definici v zákoně o ochraně osobních údajů, kde tyto údaje jako citlivé uvedeny nejsou.
Dále uvádí konkrétní případy dokumentů o konfidentech gestapa a o "tajných členech" KSČ v jiných stranách bývalé Národní fronty. K tomu je třeba říci, že konfidentství nikdy nebylo chráněným osobním údajem a ani členství v politických stranách jím již není, takže ani jeden z těchto argumentů proti archívnímu zákonu neobstojí. V nabídnutých příkladech není nutné se nikoho dotazovat, zda s nahlížením souhlasí.
Kritika se týká i ustanovení zákona, že se odepře nahlížení do archiválií, které nejsou archívně zpracovány. Autor však zamlčel, že zákon zároveň připouští výjimky pro účely vědeckého bádání a výuky a že nejde o nic nového, protože toto pravidlo platí již od roku 1975. Bylo pouze obsaženo v prováděcím předpisu k dosavadnímu archívnímu zákonu, což odporuje ústavním zvyklostem, a proto bylo přesunuto do zákona.
Smyslem vůbec není omezovat historické bádání. Toto opatření má ryze praktické důvody. Přístup archívních orgánů je takový, že pokud lze v nezpracovaném materiálu vyhledávat dokumenty, citovat je a zkontrolovat jejich úplnost a neporušenost, pak pro vědecké a didaktické účely jsou předkládány k nahlížení.
Komentátor se dotkl ještě jednoho problému: "Podle nového zákona budou ale "specializované archívy" podrobeny přísnějšímu dohledu státu a vyskakovat si budou jen s jeho akreditací." Je třeba doplnit, že akreditace, která je novým prvkem v českém archívnictví, se nemá týkat jen specializovaných archívů, ale všech archívů, které nejsou správními úřady, s výjimkou již existujících archívů měst.
Smysl je jediný. Archívní péče je specializovaná a náročná činnost. Je proto v zájmu ochrany archiválií, jejímž garantem je stát, aby byly uloženy a spravovány na pracovištích, která k tomu mají odborné a materiální předpoklady. Akreditace má být potvrzením tohoto stavu. Není to nástroj přísnějšího dohledu, neboť státní kontrola všech typů archívů již probíhá podle dosavadní právní úpravy.
Vrátím-li se k názvu komentáře, rád bych na otázku a pochybnost v něm uvedenou odvětil, že návrh archívního zákona cestu k pramenům nijak nezatarasuje. Naopak, vytváří lepší podmínky pro jejich ochranu a další existenci.
Autor je ředitelem archívní správy Ministerstva vnitra