Učitelé ani veřejnost nemají zatím text rámcových vzdělávacích programů oficiálně k dispozici, ale už se o nich běžně píše. Z ministerstva školství tvrdí, že nahradí stávající osnovy, které učitele pouze svazují, a ztotožňují jejich zavedení s reformou školství. Jaká je ale skutečnost?
Na padesátce základních škol se už rok ověřuje, zda jsou schopny podle rámcového vzdělávacího programu vytvořit vlastní školní program, v příštím školním roce se bude zkoušet, jestli dokážou podle něj učit. Deseti z nich se to s velkými obtížemi a za cenu mnoha cílených školení učitelů podařilo. Tyto školy jsou ovšem netypické - většina učitelů zde má kvalifikaci a především školy se do programu ověřování samy přihlásily, takže v nich vládne reformní nálada.
Podaří se rámcové vzdělávací programy prosadit na všech základních školách (jsou jich 3000)? Kolik to bude stát? Kdo vyškolí desítky tisíc učitelů, z nichž čtvrtina nemá kvalifikaci, celá polovina má pár let do důchodu a všechny výše platů motivuje sotva k tomu, aby do školy přišli?
Je tu ale i jiný problém. Zavedení rámcových vzdělávacích programů znemožní alternativním školám působit na českém území. Už dnes bijí na poplach všichni demokrati, aby zachránili waldorfské školy, které ministerští úředníci zrušili škrtem pera. Podobný osud zřejmě čeká i české školy daltonské a montessori. A to u nás řada ověřených alternativních škol vůbec nepůsobí. Například ve Francii se padesát tisíc učitelů hlásí k freinetovské pedagogice, v Čechách žádný. Snaha prosadit rámcové vzdělávací programy tak působí jako touha opět zavést jednotnou školu Zdeňka Nejedlého.
Rodiče nadále nebudou moci vybírat ze tří oficiálních programů, které platí dnes, a několika alternativních, které se "ověřují". Na výběr bude pouze jeden. Samozřejmě, školy se budou moci profilovat, ale to mohou už dnes. Řada z nich už reformu zahájila, škoda, že je v tom ministerstvo školství cíleně nepodporuje a pouze změnám přihlíží.
Po zrušení osmi waldorfských škol přichází další špatná zpráva - také volba domácí školy bude značně omezena. Rodiče nebudou moci svobodně rozhodovat, jakou formou bude jejich dítě vzděláváno. To určí vševědoucí úředníci, navíc pouze v případech postižených nebo dlouhodobě nemocných dětí. Nadále budou všechny děti vzdělávány podle jednotných rámcových programů. Budou konzumovat stejnou službu. Rovnost bude zajištěna. Nebude to ale rovnost šancí, nýbrž unifikace.
Vláda chápe školství jako veřejnou službu, ale není schopna zajistit její minimální kvalitu. Rodiče se běžně nedozví, kolik působí na škole nekvalifikovaných učitelů a kolik kvalifikovaných učitelů během devíti let školu opustí. Neví, zda se ve škole rozmáhá šikana, a jak se tyto případy řešily. Mohou si ale svoje dítě vzdělávat sami, což se s klesající úrovní českých škol jeví jako jediný způsob, jak dětem zajistit kvalitní vzdělání. V budoucnu tuto šanci mít nebudou.
Naštěstí to není budoucnost nejbližší. Zavedení jednotné školy se odkládá. Rámcové vzdělávací programy nevejdou v platnost roku 2004, jak se původně předpokládalo, ale zřejmě až v roce 2008. Je tu tedy kapka naděje, že si v tomto čase politické špičky uvědomí, že jednotné rámcové vzdělávací programy nejsou tou nejlepší cestou.
Autor, pedagog, založil Učitelský odborový klub