Ivan Gabal

Postkomunistická transformace v českých zemích skončila. Byla obtížná, nákladná až rozmařilá. Klíčové instituce demokratického a právního státu a otevřeného trhu jsou však již na místě, čas, kdy vůdčí politici svou improvizací nahrazovali správní, justiční, parlamentní nebo tržní mechanismy, je pryč. Cílem je zvýšení výkonnosti, efektivnosti a modernizace státu i systému.
Volby i placení daní jsou kontraktem mezi občany - daňovými poplatníky a politiky - stranami. Nad novým kontraktem má smysl zvážit, co má nový management státu dělat. A začít lze u samotné vládní exekutivy.
Důvěryhodnost politiků i politiky dostala v uplynulých letech na frak. Nová vláda vstoupí do Strakovy akademie s nesporným, ale slabým mandátem čtvrtiny oprávněných voličů. Musí proto dbát o svou solidnost a transparentnost. Neuškodilo by, aby pro politiky začala platit presumpce viny v politické odpovědnosti. Pokud ministr obchoduje s pozemky, které nepřímo spravuje, nemá v kabinetu co dělat, pokud kryje majetkové čachry svých podřízených, je to stejné. Pomohlo by, kdyby se členové vlády vzdali poslanecké imunity a byli trestně-právně postižitelní. Odpovědnost musí být individuální, ne překrytá "nadřazenou" kolektivní odpovědností vlády. Majetková přiznání včetně členů rodiny jsou samozřejmostí.
Pravidla transparentnosti i presumpce viny platí i pro poslance. Podstatným deficitem transformačního období bylo hospodaření exekutivy bez parlamentní kontroly a sladký život poslanců bez odpovědnosti za chování exekutivy. Díky tomu byly v řadě resortů prošustrovány nebo "chybně" vynaloženy miliardy, které prošly rukama vysokých úředníků. Deficit transparentnosti rozhodování, deficit zpětné kontroly a odpovědnosti v chování exekutivy je deficitem parlamentní demokracie. A je dobré vidět, jak se osvědčují instituty veřejného slyšení a jednání výborů Senátu v obtížných otázkách obrany země.
Exekutiva musí být vystavena parlamentní demokracii ve všech významných rozhodnutích a nesmí být pod slepou ochranou koaličních poslanců za každých okolností. I demise či výměna ve funkci patří k demokracii.
Od roku 1989 jsme zažili období, kdy stát a do určité míry i zákon sloužily prominentním privatizačním, finančním, obchodním či mediálním skupinám, které chránily snad i před soudní odpovědností. Zažili jsme období, kdy stát daňově a finančně nadržoval velkým i neprosperujícím podnikům na úkor středních, malých či prosperujících. Nyní se hovoří o podřízení státu sociálně slabým, žijícím v zaostalých regionech a pracujícím v zastaralých podnicích. Třídní pojetí státu jakou soumara skupinových zájmů si přizpůsobilo i strukturu politických stran.
Další praktikování tohoto marxistického pojetí státu je neudržitelné. Pěstuje privilegované vrstvy, sociální nevraživost, podkopává soudržnost společnosti. Vůči státu a zákonu musí konečně i u nás platit rovnost občanů i právních subjektů. Jednání státu na hraně zákona s cílem zvýhodnění miliardových zakázek pro své "oblíbence" je nejen nemravnost a hloupost, ale platí zde presumpce korupce.
Vláda sice je výsledkem volby politických stran částí společnosti, je však vládou všech občanů, nikoli reprezentantem nebo "předvojem" jedné společenské skupiny. Toho už bylo v českých zemích dost.
Ani v EU není hanba žít chudě, přiměřeně možnostem. Chybou je napodobovat dnes opouštěný evropský zlozvyk žít na dluh budoucích generací. Tím spíše, jsou-li dluhy spalovány v marnivém "čištění" privatizovaných bank nebo v průmyslových gigantech, o jejichž produkty není zájem. Skrytou formou zadlužování je i přetrvávající propojení sociálních a důchodových zdrojů se státním rozpočtem. Odstraňování "dluhové závislosti" českých politiků bude bolestivé. Je však třeba s ním začít s přiblížením ČR k EU, abychom neskončili v její druhé lize.
Účet za investice do ekonomiky a finančního sektoru je astronomický. Jeho odvrácenou stranou je deficit investic do občanů. Počínaje vzděláním, vědou a kulturou přes sektor služeb, konče financemi pro nevládní a neziskový sektor. Zvýšené komunistické harašení ve volbách je zajisté důsledkem probuzení německých duchů minulosti českými politiky "národních zájmů". Je však také důsledkem podvyživenosti české společnosti ve vyšším vzdělání a kultuře, jejichž alternativou je primitivismus TV Nova.
Bez vzdělaného občana se demokracie a právní stát stávají svou partajně a finančně korumpovanou karikaturou. Nastupující vláda musí zásadně zvýšit investice do vzdělání, od počítačové gramotnosti v základních školách až po otevření vysokých škol plnému zájmu o vzdělání. A buď najde prostředky v rozpočtu, nebo uvolní prostor soukromému a úvěrovému financování vlastního vzdělání, nebo obojí. Pokračovat v husákovském ničení podstatné části touhy po vyšším vzdělání, které se přelilo do vzdělanostní politiky vlád 90. let, je neudržitelné. Země, která nemá jiné zdroje než lidské, se tím vyřazuje z moderního světa.
Význam vzdělání pocítíme i ve chvíli referenda o EU. Netransparentní kabinetní vyjednávání o podmínkách vstupu ani kuriózní vládní osvěta nenahradí sebevědomé "ano" kulturně, kvalifikačně i jazykově dobře vybavených občanů. Jistě se opět najdou političtí zoufalci, kteří se pustí do harašení Německem nebo Bruselem. V té chvíli uvidíme, kam se v českých zemích posunul poměr mezi Novákem a Evropanem. Bude to kritický moment i pro nastupující kabinet.
Autor je soukromým konzultantem